Tvůj - Opomíjeným v tvých očích

Čtyři roky v Azkabanu… Peklo na zemi. A jedinou společností je člověku on sám. On a jeho schizofrenní já.
Nakonec mne pustili a tak jsem opustil svoji důvěrně známou celu.
Celá kouzelnická společnost se otřásala v základech. Říkali, že přišla válka. Lidé měli v očích strach a hlídali si záda.
To můj pán rozséval strach a smrt.
Netrvalo mi dlouho se spojit s jedním důvěryhodným člověkem, který byl na naší straně. Trvalo několik vteřin než se mu na obličeji usadilo poznání.
„Dareie! Pojďte dál…“ řekl tiše a táhl mě do haly pohodlně vyhlížejícího domu v ulici nedaleko Děravého kotle.
„Tak vás konečně pustili. To je dobrá zpráva, ale jistě chápete, proč si vás nikdo nevyzvednul, že?“
„Samozřejmě.“
„Dobrá,“ usmál se bodře muž. „Máte nějaké přání, než se spojím s našimi přáteli?“
„Jedno by bylo,“ odpověděl jsem taktéž úsměvem. Na rozdíl od něj plaše.
Koupelna v patře byla hezká světlá místnost. Se svým ošuntělým zevnějškem jsem se tu cítil poněkud nemístně.
Horká voda stékající po těle a ostré žiletky putující po zarostlé tváři. Trochu jsem se říznul a po bradě stékal pramínek krve.
Jaké bude přijetí? Potrestá mě za mou chybu?
Nepochybně.
Při té představě se dostavilo vzrušení, v tu chvíli na ně ale nebyl čas. Sympatizant už stepoval za dveřmi a očekával, že se s ním co nejdřív přesunu do přijímacího salónku, přes jehož krb se dostanu ke smrtijedské spojce.
Od nohou se mi po těle šířilo rozechvění. Už za chvíli…
Oheň v krbu zeleně zazářil a já vyřkl udanou adresu. Vyzvedl si mě Avery. Jako obvykle se na mě díval poněkud spatra. Od školy se vůbec nezměnil, jen teď mám dojem, že se drží víc zpříma a sebevědoměji. Asi si mezi ostatními polepšil, všivák jeden. Nabídnul mi pravý loket. Asistované přemístění, no jistě, neznal jsem polohu sídla.. ale i tak jsem měl dojem, že to Averyho těší, když má nade mnou navrch. Asi bych mu měl připomenout, že podobné věci si ke mně může dovolit pouze jedna jediná osoba.
Jakmile jsem dopadl nohama opět na zem, urychleně jsem pustil Averyho předloktí. Ten se pouze opovržlivě ušklíbnul a bez ohlédnutí odcházel.
Já jsem se vydal za ním. Cestou k Pánu zla jsem míjel několik známých tváří, ale hlavě spoustu nových. Neustále jsem měl dojem, že uhýbají pohledem a cosi si šeptají. Usmrkanci, co ti vědí?
Před sebou jsem měl poslední dveře, které vedou do míst, jenž se mi nesmazatelně vryla do mysli. Vstoupil jsem a ani jsem nemusel zvedat zrak ze země, abych věděl, že tam byl můj pán. Silně z něj sálala moc a magie a já se tím nechal opíjet. Ale jen na moment, pak jsem svůj pohled odlepil od podlahy a zahleděl se na muže naproti.
Můj pán.
Pořád na něm bylo něco nebezpečně krásného, fascinujícího. Už dávno nebyl tím nevinně vyhlížejícím klukem ze školy, ale stále… stále byl hoden obdivu, i když mu za pár let bude padesát. Před čtyřmi lety, to mi bylo dvaačtyřicet, jsem v sobě stále cítil tu sílu z mladických let, kdy jsem se svým pánem teprve objevoval různá zákoutí bolestivé rozkoše. Jenže Azkaban změnil mnohé, podepsal se na mě a já si nyní vůči němu připadal staře… Ostře jsem si to uvědomoval a doufal, že to nic nezmění.
Pak jsem sjel pohledem z uhrančivé tváře svého pána a zahlédl tu proklatou tvář. Neznal jsem ho, ale tušil jsem, že mi nepřinese nic dobrého.
Pán zla se posměvačně ušklíbnul.
„Seznam se s Dareiem, Tony,“ pobídl Lord Voldemort přikrčeného muže. Řekl to chladně, ale já vycítil, že se mi posmívá. A ten úšklebek to koneckonců jen potvrzoval. „Dareios byl tak hloupý, že se nechal chytit bystrozory při tak banální akci, že by to zvládlo i dítě.“
„Můj pane…“
„Ticho,“ okřikl mne a já poslušně zmlknul. Staré zvyky, jsou staré zvyky…
Tony, ten skoro ještě kluk – mohlo mu být nanejvýš třiadvacet- se zachvěl a já pochopil, že… že on je nyní pánovým... pánovou hračkou.
Vnitřnosti se mi stáhly, cítil jsem, že obličejové svaly mi vytvořily na obličeji nevěřícný výraz.
On… mě vyměnil.
Jak mohl?
Cítil jsem se zrazený a odhozený jako použitá věc. Celé ty roky ve vězení jsem čekal jenom na chvíli, kdy se k němu vrátím a budu plnit jakýkoli jeho příkaz… bude to zase jako dřív…
„Zklamal moji důvěru a proto bude potrestán.“
Vzhlédl jsem ke svému pánu s nadějí v očích.
„Crucio!“
Bolest mne zasáhla se zničující intenzitou. Do očí se mi vetřely slzy a já křičel.
Odvykl jsem fyzické bolesti, ale přesto jsem byl odolný, ale tohle… tohle nebylo myšleno, jak bych býval chtěl.
Ať tak jako tak, víc než samotné Crucio mě zasáhnul fakt, že už víc nemůžu stát po jeho boku.
Jakmile byl Pán zla spokojen, ponechal mě ležícího uprostřed místnosti a se svým Tonym v patách odkráčel pryč. Čekal jsem ledacos, ale na tohle byla má představivost krátká.
Rozplakal jsem se naplno, neschopen tuto porážku vstřebat. Před očima se mi vznášela Tonyho tvář. Hezká a souměrná, plná pokory a strachu. Špinavé blond vlasy volně spadající na útlá ramena. Bylo v něm něco křehkého. Tak zatraceně křehkého…
Nenáviděl jsem ho celým svým bytím.
Hmyz. Odporná věc, která mi stojí v cestě k jedinému možnému zdroji štěstí.
Zatnul jsem pěsti a opanoval své bouřící city.
Právě v tuto chvíli se Tonyho osud zpečetil. Nikdy jsem jako kouzelník nemohl dosáhnout kvalit svého pána, ale na vraždu stačím.
Zatvrdil jsem se a nenechal se vykolejit posměšnými poznámky některých smrtijedů. Oplácel jsem jim pouze ledovými pohledy, přestože uvnitř mi vřela sopka. Až přijde čas a já opět zaujmu své místo, všechen jejich výsměch se obrátí proti nim. Potrestám je…
Dlouho se nenaskytla příležitost. Pán zla si snad z předvídavosti Tonyho vždy držel po boku. Taková smutná mudlovská postavička v pozadí mocných… Pokud jsem tedy zrovna nepřemýšlel, jak se zbavit svého soka, plnil jsem své smrtijedské povinnosti.
Bojoval jsem za svého pána, lhal a vraždil. Co by chtěl ode mne víc? Zřejmě to ovšem nestačilo. Stále se ke mně choval přezíravě.
Pak mi naskytl příležitost, kterou jsem nemohl propásnout. Odešel, aby si cosi vyřídl osobně. Jak jsem tušil, Tony setrvával v pánových osobních komnatách. Opatrně jsem se tam vkradl a našel toho směšného kluka. S největší pravděpodobností tušil, proč jsem přišel a snažil se mě obměkčit. Sliboval mi spoustu věcí.
Netušil, že to jediné, co může utišit moji zlobu je on sám. Jeho smrt.
Tiše zemřel. Jeho hladké tělo leželo na zeleném koberci… A já si připomněl, jakému ponížení mě to nyní již bezvládné tělo vystavilo. Chvíli jsem tu představu zavrhoval… Pak jsem z kalhot vytáhl svůj penis a začal ho mechanicky třít. Když jsem byl dostatečně připraven, vybil jsem si na tom mrtvém chudákovi svou dlouhodobou frustraci a ponížení.
Naplnilo mě mé zadostiučinění.
Vetřel se na mé místo a zaplatil. Tak to má být.
Se spokojeným úsměvem na rtech jsem se vytratil z komnat Pána zla a zamyšleně se procházel po sídle. Nohy mě skoro samy zavedly do mučírny. Ano, to je to místo, kde si na svého pána počkám.
Čekání se protáhlo na pár hodin, ale já umím být trpělivý. Očima jsem hltal všechny ty nástroje a užíval si dotek hladké kůže i chladného kovu.
Konečně zpět. A bez toho otravného mudly v cestě.
Přišel a tvářil se jako bůh pomsty.
Krásný…. Nádherný.
První rána dopadla na čelist. Nejistě jsem zavrávoral.
„Zabils ho.“
„Ano.“
Z hrdla se mu linul smích. Těžký a nejasný.
Druhá rána přišla ještě nečekaněji. Svalil na studenou betonovou podlahu.
„Musel jsem to udělat.“
„Já vím,“ řekl smířlivým tónem a napřáhl hůlku. „Vydržels to dost dlouho, Dareie. Zřejmě jsem tě podcenil.“
Stál nade mnou, tak nádherný… Mocný.
„Můj pane, rád přijmu trest z tvých rukou.“
Usmál se. Ano, tohle znamení znám. Dostavila se úleva, vše bude jako dřív…
Pohyboval hůlkou a bezhlesně kouzlil. Přišel jsem o oblečení a beze studu před ním stál nahý. Tak jako mnohokrát předtím.
Opět se usmál, jeden koutek výš než druhý a já věděl…
Na zádech jsem ucítil kov a následně se do mě zakousla chladná ocel. Ledové drápy se zasekly do kůže a táhly do výšky.
Překvapením jsem usyknul.
Celými chodidly jsem nedosáhnul na podlahu, takže jsem neustále musel balancovat na asi poloviční ploše než při normální chůzi. Kdykoli jsem se nestabilně zakymácel, ocelové háky zabodané do zad trhaly už tak zjizvenou kůži… Připadal jsem si jako loutka, kterou k životu přivedou pouze provázky připevněné do jejího těla.
Cítil jsem se šťastný.
Konečně.